Web o věcech kolem archeologie

Archeologové vs. hledači aneb Ztráty a nálezy

Autor: Aleš Navrátil, Muzeum města Brna

Výstava probíhající od konce července do konce října na mikulovském zámku představuje výsledky spolupráce Regionálního muzea v Mikulově s amatérskými archeology. Nabízí bližší pohled na velmi závažnou problematiku amatérské archeologie s využitím detektorů kovů. K vidění jsou tu nálezy prakticky ze všech období pravěku, ve kterých se využíval kov, převážně z Břeclavska.

Pozlacená spona

Pozlacená spona

z doby stěhování národů (400 - 600 n.l.), délka 35 mm. Foto: Pavla Růžičková.

O koníčku, obživě a poušti kulturního dědictví.

 

Amatérská archeologie s použitím detektorů kovů představuje v současné době u nás i v zahraničí jeden z nejpalčivějších problémů v procesu ochrany a péče o archeologický fond. Pro řadu lidí se „hledání pokladů" stalo koníčkem či v horším případě zdrojem obživy. Ročně se stávají součástí soukromých sbírek tisíce kovových předmětů z pravěkých sídlišť, hradišť i pohřebišť. Mnohé mizí prostřednictvím černých burz do zahraničí. Neřízené rabování archeologických lokalit tragicky a nenávratně snižuje kvantitu i kvalitu nám předaného kulturního dědictví. Podstatně se tak snižuje možnost lépe poznat a pochopit naši minulost.

 

Cenově stále dostupnější detektory kovů lákají do svérázné komunity „hledačů pokladů" nové a nové adepty. V současné době se odhaduje počet aktivních hledačů s detektory zhruba na pět tisíc, počet pasivních na deset až dvacet tisíc. Archeologických nálezů z lokalit ovšem nepřibývá, naopak jejich počet geometrickou řadou klesá. Nejdříve poznala příliv provozovatelů tohoto koníčku keltská oppida, která lákala svým bohatstvím v podobě mincí a originálně umělecky ztvárněných předmětů každodenní potřeby. Bezpočet hlubokých jam na oppidu u Stradonic, lokalitě evropského významu, jsou toho smutným dokladem. Odhaduje se, že jen mincí zmizelo z oppida v posledních letech 4-6 tisíc.

 

Jako další přitahovala a stále přitahují velkou pozornost hradiska doby bronzové. Díky koncentraci hromadných skladů bronzových předmětů motivují ponejvíce ziskuchtivé rabovače, kteří většinou nemají k historii a kultuře vůbec žádný vztah. Tzv. depoty, které představují soubory např. seker, náramků, ozdob, mečů, vzácněji bronzových nádob a dalších artefaktů uložených do země, jsou pro ně velikým lákadlem. I z několika málo kusých informací vyplývá, že takovýchto depotů se na některých hradiscích vyskytovalo o mnoho více, než si většina archeologů kdy uměla představit. Např. v případě hradiska na Stolové hoře u Klentnice severně od Mikulova se odhady pohybují mezi 50-100 zmizelými depoty, což představuje desítky a stovky kilogramů bronzu. Pro srovnání uveďme, že profesionální archeologové zde do dnešních dnů objevili a zdokumentovali depot jediný. Když pomineme neocenitelnou kulturně-historickou hodnotu artefaktů, ztrácíme tak především nenahraditelné informace plynoucí z uložení nálezů v kulturních vrstvách. Dnes již totiž víme, že vzájemné souvislosti mezi objevenými předměty jsou pro pochopení vývoje pravěkých kultur mnohem důležitější než předměty samotné.

 

Nájezdům se nevyhnula ani nížinná sídliště v povodí řek. Zde můžeme ztráty předmětů, i když početně v řádech desetitisíců ročně, považovat za méně závažné, neboť v naprosté většině již byly orbou rozvlečeny mimo své původní umístění. I tady však má lokalizace nálezu svůj velký význam. Pro další vědecké bádání se předmět stává bezcenným až tehdy, když jsou všechny souvislosti s místem nálezu zapomenuty nebo ztraceny.

 

Předmětů, které nám dokládají kulturu a způsob života lidí žijících v dávné minulosti, není v zemi nekonečně a při současné masovosti hledačského koníčku se jejich počet stále ztenčuje. Bohužel jen málokteří z hledačů si uvědomují, nebo se vůbec starají o to, že těm z další generace, kteří se budou chtít zajímat o naše kulturní dědictví, odkáží jen pustou poušť.

Je nutné říci, že profesionální archeologové doposud nebyli schopni na tuto pro ně přímo tragickou situaci společně zareagovat. Jednak si většina z nich stále neuvědomuje (nebo si raději uvědomovat nechce) skutečný rozsah ztrát, jednak se stále rozcházejí v názorech, jakým způsobem se k tomuto problému a k hledačům samotným stavět. Především však prakticky neexistuje možnost, jak této situaci účinně čelit.

Na první pohled tak proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory. Hledači, kteří v rámci svého koníčku či obohacení ve velkém plundrují pravěké památky a archeologové, jimž za jejich zády (a někdy téměř před očima) nenávratně mizí nepředstavitelné množství drahocenných a nenahraditelných informací, které by mohli předat veřejnosti. Čas však ukázal, že existují případy, kdy si mohou být tyto skupiny navzájem prospěšné. K tomu je ale zapotřebí, kromě přátelského vztahu k archeologickému dědictví, i vzájemného porozumění a pochopení.

Bůh Hermes

Bůh Hermes

Bronzová plastika z doby římské (0 - 400 n.l.), vysoká 98 mm. Foto: Aleš Navrátil, Muzeum města Brna.

Hledači aneb všichni nejsou v jednom pytli

 

Jak již bylo uvedeno, hledače vedou k hledání pokladů různé motivy. Ne všechny zajímají pravěké artefakty.  Populární jsou i nálezy z míst bojů druhé světové války či válečných konfliktů jiných období novověku. Spolu s nimi však archeologické nálezy zabírají první příčky v žebříčku hledačské popularity.

 

Nejhorší dopad na archeologické lokality mají organizované bandy vybavené špičkovou technikou a mnohaletými zkušenostmi. Jejich členové se systematicky zaměřují na vybírání hradisek a podobných „lukrativních" lokalit. Z celkového počtu hledačů jich není mnoho, odhadem kolem stovky, jimi napáchané škody na kulturním dědictví však mnohokrát převyšují zbytek. Jejich činnost je jim často zdrojem obživy a tedy „prací" na celý úvazek. Naproti tomu hledači, pro které je hledání archeologických artefaktů s detektory více koníček než zaměstnání, nahrazují svoji nedůslednost počtem. A přestože jejich pohnutky jsou kulturnímu člověku méně odpudivé než sprostá cílená proměna kulturně neocenitelných artefaktů na peníze, mísí se zde nejčastěji soukromé sběratelství s občasným finančním přilepšením. Práce archeologů využívají jen do té míry, aby z jejich knížek zjistili, co přesně našli, případně kam přesně jít hledat. Otázky kulturního a morálního aspektu jejich činnosti a jejího dopadu je většinou netrápí a nezajímají. To však naštěstí neplatí o všech.

 

Mezi hledači jsou i tací, kteří si historickou i kulturní hodnotu archeologických artefaktů plně uvědomují a jejich osud jim není naprosto lhostejný. Svého koníčku by se sice jen těžko vzdali, ale své nálezy jsou ochotni, se všemi důležitými informacemi, odevzdávat archeologům. V porovnání s celkovým počtem hledačů je jich sice zoufale málo, avšak jak ukazuje čas, jejich přínos je dnes pro archeologii jednoznačný a nezanedbatelný. Díky těmto hledačům získáváme z toho nepředstavitelného počtu předmětů, které jsou a budou navždy pro archeologii ztraceny, alespoň něco. Toto „něco" je stále dosti objemný soubor nálezů a  informací, které mimo jiné smutně dokládají, o jak obrovské množství ve skutečnosti přicházíme. Byla by chyba tyto hledače zrazovat od jejich činnosti, neboť předměty, které by oni nenašli, by byly uchovány v zemi jen do chvíle, kdy by je dříve nebo později našel někdo jiný. Každý hledač, pro kterého pojmy jako historická, kulturní, nebo morální hodnota nejsou jen prázdným slovním spojením, se může stát významným spojencem archeologie a prakticky zachráncem archeologického dědictví.

Ptáček

Ptáček

Emailová spona z doby římské, délka 36 mm. Foto: Pavla Růžičková.


Archeologové, aneb mýty a legendy

 

Velká většina hledačů má k archeologům negativní postoj. Je mezi nimi rozšířeno velké množství mýtů a pověr, které nejčastěji vyobrazují archeology jako zkorumpované překupníky nebo soukromé sběratele starožitností. Více než jinde zde platí staré české přísloví „podle sebe soudím tebe". Není možné tvrdit, že archeolog je synonymum pro člověka ctnostného. Je to člověk jako každý jiný, se svými přednostmi i nedostatky. Co ale tvrdit lze je to, že profesionálními archeology se přirozeným výběrem v systému vzdělávání stávají zejména osoby s kladným vztahem ke kulturnímu dědictví. Tento fakt je ovlivněn již samotným principem oboru. Práce archeologa totiž neslibuje závratné kariérní postupy ani finančně lukrativní místa, která by lákala ziskuchtivé dobrodruhy. Naopak většinou přitahuje jen ty, kteří mají o prehistorii opravdu zájem. A pokud existují výjimky, tak jen aby potvrdily pravidlo. Důvodem vzniku těchto mýtů bývá nejčastěji snaha o ospravedlnění vlastních rabovačských aktivit. Vždyť pokud sami sebe přesvědčíme, že samotní správci archeologického dědictví nalezené předměty rozprodávají, nebo si je nosí domů do vitríny, pak se při shromažďování těch krásných malých věciček nebudeme cítit jako zloději, ale naopak jako jejich zachránci. S takovým pocitem se přece hledá o mnoho lépe.

 

K častým otázkám, které si klademe, patří dotaz „proč vlastně s archeology vůbec spolupracovat?" Vždyť víme, že pokud nález odevzdáme do muzea, archeolog ho zavře do zaprášeného depozitáře, kde již nikdy nespatří světlo světa. Jaký je tedy rozdíl, když si nález necháme doma? Již z dříve uvedených čísel vyplývá, že nálezů je příliš mnoho, aby každému z nich bylo vyhrazeno místo ve vitríně výstavy. Navíc profesionálních archeologů je příliš málo (v České republice momentálně asi 400) na to, aby je mohli ihned všechny vědecky zpracovat a publikovat. To ovšem nic nemění na tom, že úplně každý takový předmět, pokud je známá poloha jeho nálezu, je nenahraditelným nosičem informací, které jeho uložením doma do krabice navždy ztratíme. V depozitáři je nález bezpečně uložen a zaevidován se všemi příslušnými informacemi. Je tak k dispozici každému, kdo by měl zájem se o něj někdy v budoucnu zajímat. To bude brzy zvlášť důležité, neboť doba, kdy sídliště, hradiska a pohřebiště budou zcela vyrabována, není příliš daleko. Pak nezbude, než bádat v depozitářích...

 

Zatím se mezi archeology stále najdou tací, kteří cestu ke spolupráci s ochotnými hledači nepovažují za správnou. Postupem času si však stále více z nich uvědomuje skutečnost, že tato cesta je zatím prakticky jedinou, pokud chtějí zachránit alespoň „něco" z toho obrovského množství, které spíše dříve než později nenávratně zmizí. A snaha o záchranu archeologického kulturního dědictví by měla být archeologova profesní povinnost.

 

Pozdě ale přece?

 

Vzájemné kontakty mezi archeology a ochotnými hledači se postupně budují již několik let, ale ještě ani dnes nejsou samozřejmostí. Na obou stranách se stále setkáváme se zdrženlivostí, opatrností a nedůvěrou. Přesto nám poslední doba ukázala, že vzájemná spolupráce může být velmi přínosná pro obě strany. Touto cestou pomáhají hledači skrze svůj koníček zachraňovat kulturní památky, díky čemuž se archeologové dostanou k důležitým nálezům a tedy i informacím, které by jinak mohli považovat za nadobro ztracené. Samozřejmě stejně jako všude jinde i zde můžeme narážet na různá úskalí a komplikace, ale zcela jistě je snaha o spolupráci lepší cesta, než pasivita a nečinné přihlížení postupné a již značně pokročilé zkáze archeologického kulturního dědictví.

 

(Příspěvek je zkrácenou verzí doprovodného textu k výstavě.)

 

Archeologové vs. hledači aneb Ztráty a nálezy.

Výstava v Regionálním muzeu v Mikulově, v prostorách zámku v expozici Římané a Germáni v kraji pod Pálavou, 29. července - 31. října 2009.


Otevřeno denně mimo pondělí, v srpnu do 18, v září do 17 a v říjnu do 16 hodin. Poslední prohlídka vždy hodinu před uzavřením. Další informace na webových stránkách muzea - http://www.rmm.cz.
18.08.2009 22:48:16
Frederik Velinský
OD ČERVENCE 2010 NAJDETE TUTO RUBRIKU NA NAŠEM
FACEBOOKOVÉM PROFILU

Chcete, aby se v našem přehledu nových knih objevovaly i novinky z oblasti tzv. záhadologie, esoteriky či mystiky, pokud mají nějaký vztah k archeologii?

Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4787"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one